Představte si člověka, který bez vyzvání přispěchá třem lidem na pomoc. Jeden bude vděčný. Druhý se naštve, že se mu někdo plete do věcí. Třetí si bude v očích toho člověka připadat neschopný. Jeden a ten samý čin, a přesto z něj může člověk vyjít jako hodný, vlezlý nebo ten přechytralý.

Tento článek bude tím nejosobnějším z celého blogu. Díky sociálním sítím ale vím, že období, které jsem ještě před nedávnem intenzivně prožívala (a málem kvůli němu udělala ze svého života ruinu), zasáhlo i nejednoho mého vrstevníka. V onom období jsem byla tolik nešťastná, zmatená a marně se snažila přijít na způsob, jak z toho chuchvalce strachu...

Víš, že do své práce dáváš maximum snahy, energie a odhodlání. Snažíš se naplňovat očekávání a na každé frontě sklízet úspěchy. Jenomže, to nestačí. Jak je to možné? Mám přidat? Tak fajn! Jenomže... jenomže... já už nemůžu. Chci dojít alespoň ještě k této metě. Vlastně ani není tak daleko, tak proč to nejde? No, vážně! Proč to nejde?! Protože......

K napsání tohoto článku mě inspiroval rozhovor s mým manželem. Ve většině případů sdílíme podobné názory, smysl pro humor, koníčky. Na jednu naši velkou odlišnost ale narážíme rok co rok, přesně touto dobou. Ten rozdíl je prostý. On má rád Vánoce, já ne. Ví, že neholduju vánoční výzdobě, stromeček považuju za zbytečné vyhazování peněz a celodenní...

Prchám vstupními dveřmi z předsíně pod záminkou půjčení sešitu češtiny spolužačce. Jasně, vím, že máme zítra písemku. Jak si to opíše, hned jsem zpátky. Stihnu se to naučit, fakt. Prsty kontroluju, zda se cigareta, pečlivě schovaná za gumou tepláků, nezlomila. Když konečně doběhnu před ony dveře, objeví se v nich spolužaččina melírovaná hlava.

O kočkách panuje spousta nehezkých fám. Říká se, že jsou falešné, nevděčné, milují jen sebe. Jaké pro mě, celoživotní pejskařku, bylo překvapení, když jsem po adopci těchto kočičáků měla možnost nahlédnout za oponu. Ano, tyhle dvě chlupatá klubka mají svá specifika. Rozhodně ale dokázala vyvrátit ty nehezké pověry, které mezi "nekočičími lidmi"...

Dnes, 10. 9. je Světový den prevence sebevražd. Dle statistiky je sebevražda příčinou každého stého úmrtí. A já se tomu vlastně ani nedivím. Příliš vysoký tlak na výkon, srovnávání a srážení sebevědomí jsou ideální půdou pro růst sebedestruktivních myšlenek. Ty pak v mysli dokáží extrémně nabobtnat a zastínit všechny její světlé kouty. A někdy,...

Výsměch, úšklebky, hodnocení. Lidé se často domnívají, že mají právo nás těmito dárečky obdarovat. Obvykle jimi hýří ti, kteří si sami příliš nevěří a svou sebedůvěru si staví na srážení druhých. A jejich nejúčinnější zbraní je nálepka obsahující hanlivé označení. Jenže, co dělat, když jejímu poselství začneme věřit víc nez sami sobě?

Od malička se v nás utváří duální vnímání světa. Tohle je dobře, tohle špatně. Pro hodné děti má anděl sladkosti, zlobivým zase dává lekci hrůzostrašně vypadající čert. Na jedné straně bílá, na její opačné straně za nepřekročitelnou dělící čárou zase černá. Nic víc, nic míň. Takhle to přece zní jasně a jednoduše. Jenže, do jaké míry? A s jakými...

Je to již pár let, co se mě jistá osoba zeptala na osobní otázku. Sama o sobě zněla jednoduše, ale cestou od jejích úst až k mým uším ztěžkla jako balvan. Ta otázka zněla: Máš se ráda?

Neznám vztah, ať už partnerský, rodinný, přátelský či pracovní, ve kterém by se občas neobjevila tenze. Naši náladu a rozpoložení může ovlivnit spousta věcí. A snad bychom nepříjemné rozpoložení i bývali zvládli, kdyby se nesešlo i u partnera.

Naše životy obsahují spoustu darů, ale i nedostatků. A protože většina lidí spíš tíhne k negativismu, nedostatky mají v našich myslích silnou převahu. Kvůli nim jsme tedy nejen nešťastní a závistiví, ale ještě si dovolíme ignorovat všechny ty úžasné poklady, které máme k dispozici. A mimochodem, nejvíc bagatelizované bývají právě věci, za které by...

Svět dospělých v sobě nese hodně výhod. Vždyť, asi většina z nás si v dětství přála co nejrychleji dospět. Tak, až si, čtenáři, dosyta užiješ všech těch výhod světa dospěláků, po kterých jsme prahli, zkus do svého života vrátit alespoň něco ze své dětské duše. Protože, ať je svět dospělých jakýkoli, jedno sebou přináší určitě: začneme brát život...

Srovnávání s druhými (nesplést s inspirováním se) je jedem pro naše sebevědomí.

Kdybych měla určit, jaká přesně myšlenka odstartovala mou cestu ke spokojenějšímu životu, byla by to tahle: Vše, každá facka, odporný zážitek, zlý člověk... měl v mém životě nezastupitelnou úlohu, která mě měla něčemu naučit, otevřít oči, donutit ke změně. Zkrátka posunout vpřed.