Storytime, aneb síla strachu nad životním štěstím
Tento článek bude tím nejosobnějším z celého blogu. Díky sociálním sítím ale vím, že období, které jsem ještě před nedávnem intenzivně prožívala a málem kvůli němu udělala ze svého života ruinu, zasáhlo i nejednoho mého vrstevníka. V onom období jsem byla tolik nešťastná, zmatená a marně se snažila přijít na způsob, jak z toho chuchvalce strachu ven. Proto jsem se rozhodla svou zkušenost přenést do následujících řádků. Chci totiž věřit, že pokud se někdo ocitá na téže křižovatce a tápe, zda si zvolil správnou životní cestu, můj příběh mu aspoň trochu pomůže. Třeba minimálně v tom, že na své pocity není sám.
Ke zlomu došlo někdy v mých sedmadvaceti letech a trval přibližně dva roky. Na jeho počátku vypadalo vše naprosto snově. Úspěšně jsem dokončila studium speciální pedagogiky, vdala se a rýsovalo se mi bydlení v rodinném domě s mužem, se kterým se milujeme. Naprostá idylka, ne?
Ne?
Já ale začala čím dál intenzivněji pociťovat nepříjemný tlak. Všechno, úplně všechno v mém životě se začalo ubírat jedním jediným směrem. A upřímně? Necítila jsem v tom jistotu, naopak mě tato skutečnost začala neuvěřitelně děsit. Cítila jsem, že pokud z toho pásu okamžitě nevyskočím, ztratím nadobro příležitost vést jiný život. Protože, co když mám správně směřovat jinam, než mě život tlačí? A já na to jen doteď nepřišla?
Aby můj vnitřní boj nebyl náhodou málo intenzivní, čím dál častěji jsem musela poslouchat narážky o dětech. A nějak takto na celou tu míchanici pocitů reagoval můj vnitřní hlas:
Jsem tak nevděčná! Jaký jiný život bych asi tak měla vést? Vždyť tady mám jak na stříbrném podnose všechno, po čem bych měla správně toužit. Ale... Co když až příliš pozdě zjistím, že rodinný život není nic pro mě a já už s tím nebudu moct nic udělat? A proč se mě má sakra pořád někdo potřebu ptát, kdy jako budu mít děti?! Nestačí jim říct jednou, že se mi o tomto tématu mluvit prostě nechce? Jak je možný, že všichni tak na beton počítají s tím, že nějaké vůbec budu mít? Co když to ani nepůjde, hm? Nebo nastanou komplikace? Jak pak uteču před všetečnými poznámkami, když už teď se do mě zabodávají jako nože? Nebo se mi podaří děti mít a prostě zjistím, že v tom nejsem dobrá. Budu v pasti, nešťastná a tím udělám nešťastným i človíčka, který je jen nevinnou obětí matky, co nevyhodnotila dobře svou situaci.
Asi bude nejlepší děti vůbec nemít. Skončí tím očekávání druhých a můj strach ze selhání. Je to ideální řešení, aspoň budu mít možnost si pořádně promyslet, čemu chci doopravdy zasvětit svůj život. Přece jen, pokud mám něco změnit, právě teď je správná příležitost. A je tolik možností, v čem se můžu realizovat! Třeba jsem si touhle fází musela projít, abych byla připravená na další výzvy.
Tak jsem začala v hlavě přemítat nad svými možnostmi. Prohlížela si nabídky práce v zahraničí, ale třeba taky podmínky studia na právnické fakultě. Můj muž se v té době ukázal jako naprosto úžasný partner. O všem jsem s ním mohla mluvit a on nad mou intenzivní potřebou pálit mosty dřív, než se přehoupnu přes třicítku, vyjadřoval obdivuhodné pochopení. Paradoxně pro mě byly jeho reakce o to těžší, protože jsem tohoto skvělého člověka nechtěla brzdit v jeho snu. Vzal si mě, abychom založili rodinu. A já teď nevěděla, jestli mu tohle jeho přání dokážu splnit. Byla jsem tak plná zmatku. Zároveň jsem ho nechtěla držet v napětí a připravit o možnost žít s někým, kdo by sdílel jeho představu životního štěstí. Do mysli se mi začaly vkrádat myšlenky na rozvod. Ne proto, že by odešla láska. Právě naopak.
Dnes vím, že mou mysl ovládal jeden obrovský manipulativní strach.
Po dohodě s mým mužem jsme si od sebe dali týden pauzu, kontakt povolen jen v případě naprosté nouze. Můj úkol byl jasný: strávit čas o samotě a přemýšlet si o tom, jak chci se svým životem naložit. A tak jsem si dala detox od běžných povinností, pustila se do četby seberozvojové literatury a při procházkách přírodou si v hlavě promítala, jaká vidina budoucnosti mě to vlastně naplňuje pocitem štěstí. Při čem cítím, že tohle je ONO?
Zjistila jsem, že představy zahrnující cestování, samotářský život někde v zahraničí nebo úplně nová kariéra mi při bližším zkoumání přijdou tak nějak prázdné. Zní dobře v omezeném časovém horizontu, ale že bych v tom měla najít smysl života?
Čím dál víc se mi do mysli vkrádala představa vlastní rodiny. Když jsem se po několikáté přistihla, že si přes ni sama házím černou clonu negativismu, vyzvala jsem se sama sebe: Tak, teď si představ rodinný život, kde neexistuje žádná z tvých obav. Nenastaly žádné komplikace. Pomáháš svému dítěti poznávat svět a naplňovat jeho potenciál. S tatínkem jste rovnocenní parťáci a dopřáváte jeden druhému také čas na vlastní aktivity, při kterých doplníte energii. Máš jasně stanovené hranice před všetečnými řečmi okolí, které by mělo mít potřebu se vyjadřovat k tvému životu.
Pořád cítíš, že tvá cesta vede jiným směrem?
Od tohoto rozhovoru s mým vnitřním hlasem a pozitivním těhotenským testem uplynulo tři čtvrtě roku. Během té doby jsem se učila pracovat se strachem a dovolila si dát věcem přirozený průběh. Protože, jak jsem zjistila už mnohokrát, vše vždy dopadne přesně tak, jak má.
Když jsem v polovině letošního února uviděla ty dva kouzelné růžové proužky, zaplavila mě vlna ryzího štěstí a dojetí. Ten den jsem si udělala hned další tři testy, abych si ten opojný pocit dosyta užila. Pochopila jsem, že život mi dal přesně to, jsem si ve skrytu přála. Jen jsem potřebovala čas, abych to přijala. A abych si toho jednou skutečně vážila.
Také jsem zjistila, že i kdyby nešlo vše podle té ideální představy, jakou jsem si během svého odstupu od reality vysnila, má láska k dítěti by tím absolutně nezeslábla. Byla by to jen další část naší společné cesty. Opět podle hesla, vše vždy dopadne přesně tak, jak má.
Zkrátka (pardon za ezo okénko) dušička, co si mě vybrala za maminku, se mnou měla obrovskou trpělivost. Ale teď jsme tu. Sdílíme jedno tělo už skoro sedm měsíců a já se té lásky pořád nemůžu nabažit :-)
Svým příkladem jsem chtěla ukázat, jak zrádné mohou být strachy a jak moc nám mohou zahalit jinak krásný obrázek naší vysněné budoucnosti. Ne vždy se samozřejmě jedná o založení rodiny, každý má na svém snovém plátně jiný obraz. A ať už je jakýkoliv, nenechme si ho rozbít obavami, které nám v ničem neslouží.