Pět důležitých pravd
Srovnávání s druhými (nesplést s inspirováním se) je jedem pro naše sebevědomí.
Přijde Ti někdy, že ostatním lidem jdou věci tak nějak líp od ruky? Jsou odolnější, nic moc je nerozhází
a navíc si svým kouzlem osobnosti přikloní kdekoho na svou stranu?
Proč zrovna já musím být v porovnání s tímto člověkem takovej břídil?! napadlo by možná někoho. Já mám ale návrh na jinou otázku: Byla by tato osoba na stejném místě, i kdyby v životě zažila to, co já? A kdybychom měli naprosto stejný start, pořád bych byla za ní?
Je nám bližší role oběti než hrdiny.
Ti, kteří ponižují druhé, mají sami nízkou sebedůvěru.
Za těch svých devětadvacet let jsem poznala, že sebevědomý člověk, který si je vědom své hodnoty, nikdy nesráží druhé. Nemá to jednoduše zapotřebí. Co nám tedy prozrazuje rovnice našich mezilidských vztahů? Že ti, co nás sráží, se sami ve svém nitru nejvíc krčí, aby stín ponížení náhodou nepadl i na ně.
Hlavní důvod k ponižování nikdy nespočívá v osobě ponižované, nýbrž osobě ponižující. Jak s tebou ostatní zacházejí nezáleží na Tobě, ale na nich. To, jak se chovají, je jejich karma. To, jak reaguješ, je tvoje karma.
Cesta do pekla je dlážděna domněnkami.
Je to až příliš snadné. Někdo se našim směrem zatváří kysele a my už přemýšlíme, co jsme udělali. A pak už promítačka v naší hlavě přehrává hotový psycho thriller o tom, co jsme udělali, mohli udělat, proč je na nás ten člověk naštvaný. A jakmile si tuto domněnku vytvoříme, jsme naprosto přesvědčeni o její pravdivosti.
Konkrétně pro mě je tohle pořád často výzva, ale snažím se o následující: Neobaluj věci svým emocionálním zabarvením a drž se faktů. Nauč se dělat rozdíl mezi pocitem a faktem. Neber si osobně to, co je osobním bojem jiného člověka.
Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě.
Odpuštění. Je to něco, co je například pro mě velmi těžké, ale vím, že bez toho se člověk dál nepohne. Je důležité nechat z našich srdcí spadnout okovy minulosti a odpustit nejen těm, kteří nám způsobili křivdu, ale také sami sobě. Sobě musíme odpustit věci, které si vyčítáme, ale i věci, které nám způsobil někdo jiný a my tomu buď nějakým způsobem dopomohli nebo sami sebe neubránili.
Pro psaní nové kapitoly našich životů je důležité přestat neustále otáčet na předchozí stránky, propustit minulost s láskou a v hezké energii. Protože, jak říká známý citát: Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec. A onoho konce dosáhneme právě tím, že po odpuštění ještě navíc poděkujeme. Například takto: Děkuji ti, X, že jsi mi ukázal, na čem ve svém životě mám ještě pracovat. Už tvé další upozornění nepotřebuji.